‘Per aspera ad astra‘, přečetl jsem si nad kolenem jedné soutěžící na Podhostýnském poháru 2019 a myslím, že to dobře popisuje úsilí všech účastníků i pořadatelů. Skrze obtíže ke hvězdám.
Vždy se už dlouho dopředu těším na ten vesele pestrobarevný mumraj jedné z mála velkých mezinárodních soutěží, kde se setkávají zástupci různých asociací. Nikdy mě ještě nezklamal. 12 nebo 13 hodin se vždy zdá spíše jako desítky minut. A to i tentokrát, podeváté.
V prvních ročnících jsem prozkoumal katalogový způsob focení každého vystoupení. Chcete-li, můžete si připomenout fotky třeba z roku 2012 na kopii starého webu (nevím, jak moc dobře bude fungovat na mobilech). Dostupnost takovýchto fotek se za poslední roky hodně zvýšila. Jak od komerčně orientovaných fast-photo servisů, tak lepší dostupností slušných automatických fotoaparátů - takže si je nafotíte sami. Přeci jen rok 2012 byl v digi-foto z dnešního pohledu skoro středověk.
Mimochodem u mých fotek z roku 2012 si můžete všimnout jedné zajímavosti. Někde (třeba v kategorii VF seniorky) jsou občas vloženy dvě fotky focené v témže okamžiku ze dvou různých úhlů. To je téma, které mě zajímá ve fotografii i v životě obecně. :)
Vydal jsem se jinam a dál. Nepředvídatelnou cestou, která je méně přímočará, možná obtížnější a určitě nebezpečnější. :D (Doslova - kvůli padajícím a míhajícím se hůlkám na stranách haly Sušil - tam, kde se trénuje před vystoupením). Chci totiž zachytiti něco trochu jiného, méně konfekčního a věřím, že tato cesta mě vede k těm zmiňovaným hvězdám. Těm Podhostýnským i jiným, ať už jsou odkudkoliv - z jakéhokoliv místa na zemi nebo obloze.
Fotím už jen málo mažoretkových vystoupení. Výjimkou je královská kategorie. Ano, mám namysli ušlechtilé: (Senior) Solo Baton. Vznešenost této kategorie mě očarovává pořád. Nerušen ostatními se můžu plně soustředit na jedinou osobu. Je možné prožívat choreografii s ní a fotit každou figuru. Nadaná sólistka tak může mít z dvouminutového vystoupení spoustu dobrých fotek. Přestože o nadané sólistky ani letos nebyla nouze, chci zmínit dvě, které mě emocemi a zábavnou teatrálností oslovily nevšedním způsobem. Kdybych uděloval cenu za nejfotogeničtější sólo, nevím, zda by z těch dvou připadla seniorce, nebo spíš juniorce, ale je jisté, že bych jel za Panenkami do Hranic.
Na svých fotkách z Bystřice mám rád oční kontakt, pohledy, rozesmáté tváře a také pečující trenérky. Je roztomilé, jak domalovávají a zkrášlují tu svoji drobotinu, a jak pak napjatě sledují a prožívají s nimi každý takt vystoupení. O porotu a nás hosty podobně pečuje paní Drahomíra Kroupová a její holky, za což jim moc děkuji. Tedy ne že by nám domalovávala rty, ale jinak je to dost podobné. Mě osobně několikrát odvedla od focení do VIP salonku na jídlo, takže jsem o mnohá vystoupení přišel. Za to jsem ale netrpěl hlady, jelikož já sám bych na jídlo asi nepomyslel. Při focení jsem totiž v jiném světě, do kterého můžete, chcete-li, nahlédnout skrze fotografie níže.
